Mikulášský víkend
Hafojda kamarádi!
Zdraví Vás šedivky z jihu Moravy. Jak všichni víte, počasí příliš zimě nenahrává, tak ještě spíme ve svých boudách….teda vlastně boudě- máme sice dvě, ale spíme spolu v jedné. Páníci sice nechápou, jak se tam můžeme poskládat, bo je prý bouda udělaná tak, aby se tam vlezla jedna šedivka, místa měla akorát a hezky si to tam vydýchala…ale to víte, skulíme se do klubíčka, propleteme se jako hadi a aspoň máme teplíčko.
Panička teď jezdí pozdě ze školy, tak nás má na starosti páník… Každý den pospíchá z práce, aby s námi mohl aspoň na hodinovou procházku- bohužel je moc brzo tma. Teda když jdeme společně, tak jsme venku i dvě hodiny, ale páník nás bere většinou spíš zvlášť, protože spolu moc řádíme a o nějaké poslušnosti to zrovna není…A pak si hrajeme doma, mazlíme se a tak podobně.
O víkendu si to většinou vynahradíme nějakým výletem nebo delšími procházkami. To už teda všichni společně. No jo, v tomhle je ta zima fakt na prd…
Tuto sobotu se Molly poprvé zapojila do pracovního procesu- hon v místě našeho bydliště.
Panička z toho byla značně nervózní, páník o nic míň. Ale nakonec to probíhalo docela dobře a byl to vydařený den.
Byl to tzv. hlavní hon místního MS, takže tam bylo hodně střelců- paník myslí, že kolem pětatřiceti, honců bylo míň, prý tak do deseti. Pejsků bylo jen pět- já Molly, dva fousci, jeden němec a jedna maďarka.
Po slavnostním zahajení, proslovu předsedy a hospodáře MS, kdy sdělili, jak bude hon probíhat, jsme se vydali směr první leč.
Páníky znervóznilo, že první leč byla v lese. Chodíme teď jen na pole, protože tam na mě (Molly) páníci hezky vidí a jsem „lépe ovladatelná“. Les byl dokonale nepřehledný, terén dosti náročný, nejhorší bylo malináčí, kterým jsme se museli brodit. Ze začátku jsem hledala hezky před páníkama, dokonce jsem se nechala hezky směrovat. Ale po nějaké době, kdy projít hradbou trnitých keřů už bylo i na psí síly moc, jsem se jala hledal cestu „menšího odporu“, tudíž jsem se ztratila s dohledu paničky a nahánění jsem chvílemi dělala po svém.
Paničku jsem asi naštvala, protože se tvářila, po tom co jsem se vrátila, jak někteří z pánů myslivců, kteří netrefili „cíl“. Taky jsem si málem způsobila další otřes mozku a možná i nějaké další zranění… V plné rychlosti a soustředí na hledání jsem si nevšimla oplocenky a narazila do plotu. No…jako vždy jsem to ustála- znáte mě, jdu proti zdi, dvakrát narazím, ale potřetí prostě projdu. Tentokrát jsem narazila dvakrát, po třetí jsem si řekla, že to radši zkoušet nebudu- aby ze mě panička nedostala infarkt.
Druhá leč vedla broskvovým sadem, jen křídlo šlo po poli, kde bylo na kraji houští- předpokládalo se, že tady bude nějaký ten bažant. Tentokrát jsme se s paničkou přidaly k onomu „křidlu“, páník šel s ostatníma sadem. Hledala jsem hezky, ale bažantíci asi dostali varování, protože jsme nenarazili ani na jednoho.
Třetí leč vedla chvilku po poli, chvilku jabloňovým sadem a chvilku zase polem. Tady se mi myslím dařilo. Hledala jsem moc hezky, systematicky a dokonce jsem paničku poslouchala FAKT na slovo. Nejdříve jsem vystavila krátce po sobě dva bažanty, čímž jsem paničce spravila náladu. Bohužel jsem je nepřinesla, předběhl mě fousek Bak...css...já je najdu a on mi je sebere...Pak jsme se dostali do sadu, kde se panička rozhodla, že vodítko je jistota, protože nebylo vidět skoro ani na souseda ve vedlejším řádku…a nerada by, abych si domů odnesla broky…
Takže k mé nelibosti jsem musela jít chvilku na vodítku. Naštěstí to netrvalo dlouho a vyšli jsme zase na pole, spíš teda pěknou oranici. Tam jsem se dostala konečně k aportování. Přinesla jsem s obrovskou chutí a nadšením fakt velkého zajíce, předala jsem ho úplně ukázkově a panička se tvářila dosti spokojeně. Když jsem ho předávala, všimla jsem si, jak ho panička s údivem bere, skoro ho nemohla unést. Takový macek to byl.
Čtvrtá leč vedla vinohrady, takže další totálně nepřehledná situace. Tady jsem opět prokázala, že po dobře odvedené práci musím paničku naštvat, aby nebyla moc spokojená....prohnala jsem dva zajíce. Málem mě propíchla pohledem. Ne že by to tam nedělali i ostatní hafani, ale panička si bláhově myslela, že tohle už mám za sebou. Chodím na pole každý den a neudělala jsem to už ani nepamatuju…No jak říkám, neustále překvapuji. Tohle mě prý ale odnaučí.
Po poslední výloži jsme se vydali rovnou přes pole na mysliveckou chatu. Cestou se mi podařilo zpravit si u paničky „reputaci“. Někdo střelil bažanta a ten ještě obrovský kus letěl a spadl až za silnici. No a já nelenila a křídlovaného bažanta jsem paničce přinesla.
Paníci říkali, že mám štěstí, že půjdeme domů s dobrou náladou a pocitem dobře stráveného dne.
Když jsme přišli na chatu, bylo na mě vidět, že už toho mám fakt dost. Páníci to prý viděli poprvé v životě, ale nechápu, co se diví…za sedm hodin tvrdé práce by toho měli taky dost, ne? A mezi námi, vypadali taky jako by šli z galejí…
Takže jsem sotva pletla nohama, na jednu dokonce trošku kulhám, tak snad to nebude nic vážného.
Chvilku jsme čekali než začne slavnostní výřad a já dostala mazlivou náladu. Páníci nevěřili vlastním očím, já totiž zrovna přehnaně mazlivá nejsem. No jo, únava dělá divy.
Po výřadu mě páníci zavřeli do auta a já hned usnula. Oni se občerstvili na poslední leči a jeli jsme domů za Jessynkou, protože k nám měl přijít Mikuláš. A taky že jo! Malá Maruška byla z čerta tak vystrašená, že jí dokonce i čertovi bylo líto…Ona nepoznala, že to byl páník a že Mikuláš byla panička. Nám Mikuláš taky nechal na okně nadílku, už se těšíme, až se do ní pustíme.
Fotek z honu máme opravdu poskromnu a navíc v takové „pracovní“ kvalitě. Měli jsme jen „kapesní“ foťák a nebyl čas fotit.
Shrnuto, podtrženo- prý na to, že to byl můj první hon, tak byli páníci z mé práce nadšení. Já byla taky nadšená, to víte, mohla jsem dělat to co mě baví, vybít pořádně ze sebe energii a navíc být s páníkama. Co vít si přát? Snad jen plnou misku…a ta na mě doma taky čekala.
Loučí se šedivky M+J!